Texty oceněné v literárních soutěžích

Letec

 

 

 

 

Vlhký beton studil do holého ramene a husí kůže se rozlézala po celé paži až ke konečkům prstů. Zima mu zježila krátké vlasy v zátylku. Borytová modř nad horizontem vysloužilých lhostejných paneláků zvolna bledla a první světlo se mísilo s blikavou září pouličních lamp. Těkavým očím se zdálo, jako by se temná okna, nečinně přihlížející scéně o jednom herci, lenivě otvírala, podobna velkým hladovým hubám, pohltivším už nejeden marný život.

Tělo sláblo, ale mysl zůstávala čistá.

Uvnitř hlavy, uložené na tvrdém polštáři zkrabacené asfaltové záplaty, vyvstávaly vzpomínky, celá historie krátké, bláhové existence. Útržky obrazů, melodií a vůní, vybublávající jako pramen za modrými prstenci duhovek, jejichž střed skelně hleděl kamsi za zenit.

  Myslím na svou matku. Byla baletkou. Skvělá, lehounká. Když chodila, jako by se ani nedotýkala země, měkce našlapovala na vzduch, létala. Při tanci opouštěla vnější realitu, přesouvala se do jakéhosi jiného vesmíru a zanechávala po sobě pouze otisk fyzické existence. Jeviště pro ni bylo bránou do zcela jiného světa. Opustit náš obyčejný svět navždy by ji stálo příliš mnoho sil, tak se smyslem jejího života stalo, být mi stále otevřena a dělit se se mnou o vše, co si ze svého snového světa přinášela. Odmalička jsem tím žil s ní, vůbec jsem nevnímal věci a činnosti, zaneprázdňující mé vrstevníky. Orientovat se ve společnosti jiných lidí pro mě bylo neskutečně těžké. Téměř fyzicky mě bolelo každé ráno opouštět náš soukromý, nehmotný svět a stávat se součástí toho omezeného a nechápajícího, který nás dva obklopoval. Nakonec jsem ale začal okoušet všechny rychlé a jednoduše dostupné slasti obyčejného dětského života a byl jimi stále silněji přitahován.

  Jak jsem dospíval, vzdaloval jsem se své matce čím dál víc. Odpoutával se od všeho kouzelného. Tolik ji bolelo, když mě ztrácela. I já to cítil, ale nebylo mi dáno to pochopit. Byl jsem již příliš ztráven světem, do kterého jsem nikdy nepatřil.

Vycházející slunce se odráželo od rozbitého skla, rozesetého po zemi tak, jak na ni dopadlo. Každého střepu na zvlněném, rozpraskaném chodníku se paprsky dotýkaly pod jiným úhlem, každý zářil jinou barvou. Z dostatečné výšky by se mohlo zdát, že jde o expresionistickou mozaiku, díky podivnému hnutí mysli autora umístěnou uprostřed vybydleného sídliště.

Těžce pootočil hlavu a jeho unavený pohled padl na toulavými psy pomočený bodlák, rostoucí ze spáry asfaltu. Právě kvetl. Na velkou fialovou korunu dosedla včela a rozbalila sosák do jednoho z drobounkých kvítků. Udivovala ho životaschopnost té podivné dvojice. Ve stávajícím prostředí působili značně nepatřičně. Přemýšlel, jestli se mu nezdají.

  Když jsem opustil náš domov, abych si stvořil svůj vlastní, matku to hluboce zranilo. Definitivně jsem se od ní odtrhnul, přestal ji chápat. Veškerá moudrost, kterou jsem kdy v sobě měl, zmizela, vytlačena všestranným přívalem všedních starostí a povrchní spokojenosti. Spojení přítomnosti s minulostí se přetrhlo. Své dětství jsem vnímal tak zamlženě, až mě přepadaly pochyby, zda jsem ho kdy žil.

  Ve spánku se ke mně ale stále vracelo. Zdály se mi sny naplněné klidem a radostí, znovu jsem cítil něhu matčina nepřítomného úsměvu, slzy dojetí, tekoucí mi po tváři, kdykoliv jsem se dotknul toho neohraničeného, dokonalého bytí, ve kterém matka permanentně napůl žila a dokázala mi ho přiblížit jen prostřednictvím myšlenky. To bezchybné propojení, které mezi námi fungovalo…

  Po probuzení mě vždy zaplavil zmatek, vše bylo najednou tak nepochopitelné, cítil jsem se uvržen do jakési děsivé nereality. A pak jsem na chvíli milosrdně zapomínal. Tak jako se člověk probudí ze strašlivé noční můry, okamžik lapá po dechu a najednou tu hrůza přestane a on se uklidní.

  Jenže já se neuklidnil. Po zbytek nocí jsem nespal a zíral do stropu, zatímco mě uvnitř svíral ten nepříjemně vlezlý a sžíravý pocit pochybností a prázdnoty z čehosi dávno ztraceného. Nosil jsem ho pak v sobě stále, celý den. Rozpínal se a tlačil mě v nohou, rukou, hrudi i v hlavě. Nenechal mě se soustředit a stále si vynucoval pozornost. Nerozuměl jsem mu. Nikdy však neslábl.

  Tu zimu jsem se dozvěděl, že matka zemřela.

Oči se mu klížily. Chtěl usnout, ale příval vzpomínek ho nenechal. Byl unavený. Pokusil se pohnout rukou, necítil ji. Necítil nic. Napadlo ho, zda má ještě vůbec tělo.

Okenní tabulka, opřená o stěnu domu, přelila na mladou tvář odlesk paprsků a po zavřených víčkách se mu rozběhla barevná přehlídka. Viděl růžově, modře, zeleně a červeně. Rozplakal se.

  Když mě ztratila, jedinou bytost, se kterou mohla plně sdílet to, co k ní přicházelo, zeslábla a znejistěla. Za několik měsíců zestárla o celé roky. K tanci už se vrátit nedokázala a najednou neměla jak ventilovat všehomír, bez ustání se do ní vlévající skrz otevřené brány. Tělo ji začalo tížit. Jednou vykročila do noci, zrovna padal první sníh, a už se nevrátila. Našli ji až po několika dnech. Ležela v závěji, oči skelné, s lehkým úsměvem na promodralých rtech.

  Nemohl jsem to pochopit. Jak mohla, ona, která se vždycky zdála nesmrtelná? Dokonalá mimozemská bytost. Takové neumírají. Začal jsem mít silný pocit, že to byla moje vina. Odešel jsem od ní, stal se obyčejným člověkem a ji, uvězněnou v mimosvětě, tak tížila její samota, že zešílela a rozplynula se. Byl jsem si svým proviněním jistý a cítil jsem potřebu ho odčinit. Vzpomenout si, znovu rozkvést, oprostit se od všeho, nezemřít. Narodil jsem se jako neobyčejné dítě a zapomněl, ale v té chvíli ke mně všechno znovu přišlo, opět jsem chtěl být spojen, vrátit se Tam… Musel jsem se učinit nesmrtelným.

Dýchal pomalu a těžce. Ráno odeznělo. Z vnějších koutků očí mu klouzaly slzy, přebíhaly jedna za druhou po spáncích a vpíjely se do tmavých vlasů. Kdyby někdo procházel kolem, skoro by toho bláhovce politoval. S rukama doširoka roztaženýma a horečnatý, působil jako nebeský letec, který ve výškách přišel o křídla a zřítil se na zem. Ikaros.

  Přestěhoval jsem se do našeho starého domu a uzavřel se v něm. V době svého osobnostního úpadku jsem studoval biochemii, a ačkoli jsem ji nyní považoval pouze za jednu z nepodstatností, kterými se lidé zahlcují, byla zároveň i prostředkem k dosažení mého cíle. Naplnil jsem svůj bývalý pokoj knihami a sklep přetvořil v laboratoř. Na zahradě jsem pak postavil velký skleník, určený ke kultivaci mnoha druhů rostlin a drobných živočichů.  

  Dlouhé týdny jsem trávil teoretizováním, zpracováváním a přípravou jednotlivých složek, mísením směsí, opravováním chyb a neúspěšnými pokusy. Chytal jsem do pastí malé ptáky, plnil jim hrdla svými léky a zabíjel je. Pořád dokola. Žádný se znovu neprobudil. Má neschopnost mě rozčilovala a ponižovala, přiváděl jsem sám sebe k šílenství, nenáviděl se. Připisoval jsem svou omezenost několikaletému odloučení od matčiny moudrosti, kdy mi unikalo, jak moc se jí svým počínáním vzdaluji.

  Po několika měsících plýtvání silami a trpělivostí jsem se rozhodl, že přijmu spolupráci někoho, kdo je mi blízký myšlením a mohl by odhalit, co mé mysli zůstávalo skryté. Hledal jsem. Zajímal se o nové chemické a medicínské projekty, o lidi, kteří na nich pracovali, pročítal všechny přístupné záznamy. Člověk, kterého jsem potřeboval, nesměl být příliš známý, snad nejlépe ještě student. Někdo dostatečně zapálený a neskeptický, koho bych byl schopen nalákat na něco, co je ve své podstatě nemožné.

 

Zdál se již nehybný. Slunce začínalo pražit, ale on to téměř nevnímal. Pomalu se odpoutával od sebe samého, hrál si s časem a ten se kolem něj nerovnoměrně vznášel a vířil. Před mlžnýma očima se šířilo temno jako ropná skvrna, rozestřená od obzoru k obzoru po hladině oceánu. Přestával rozlišovat mezi minulostí a přítomností. Všechno se odehrávalo v jediném okamžiku.

  Tomu člověku jsem důvěřoval. Tak naivně. Jeho způsob bytí se neslučoval s okolním světem, jeho myšlenky přicházely z jakéhosi nepochopitelného prostoru. Z něj se narodil. Génius. Na první pohled jsem poznal, že on je tím, koho hledám. Uchvátil mě a připomněl mi Ji. Matku. Jemné, uvolněné a přitom cílené pohyby. Pohled, prozrazující vzdálenost mezi tělem a jeho vědomím. Neohraničený. Můj Tvůrce.

  Trávili jsme spolu veškerý čas. Byl nadšen mou myšlenkou i předchozími pokusy a s podivnou radostí na ně navázal. Má práce najednou začínala dávat mnohem větší smysl. Staré se začalo rozvíjet a zároveň vznikalo cosi nového. Společně jsme byli schopni čehokoli.

  To ráno, ještě za tmy, jsem ho našel sedět v naší laboratoři. V rukou držel drobného skřivana.

Dnešní ráno. Nebo jiné ráno? Zdálo se mu to tak neskutečně dávno. Ale slunce… vyšlo od té doby jen jednou. Nebo ne?

Znejistěl. Tolik chaosu. Jak dlouho už? Jak dlouho ještě?

  Oba se na mě dívali, bez hlesu. Pták měl hlavu pootočenou ve zvláštním úhlu. Páteř mu špatně srostla. Včera. Včera jsem mu zlomil vaz… Ten lék… Rozbušilo se mi srdce, celé tělo se zachvělo překvapením a napětím. Mou mysl naplnila radost. Ovládl jsem vesmír. Já, který byl předurčen k nesmrtelnosti.

  Oba měli vážné oči. Jeho tvář zářila bledostí. Proč se mnou nesdílel to vytržení? Co se stalo?

  Pomalu se zvednul ze země a volným krokem opustil sklep. Neporozuměl jsem. Tiché šustění jeho nohavic se rozléhalo po schodišti, pak nahoře na chodbě a pak utichlo. Opustil mě. Několik dalších vteřin jsem zůstal nehybně stát, i myšlenky mi za očima zamrzly. Bez rozmyšlení jsem vyrazil za ním. Snad jsem ani neběžel. Vzduch mi skučel kolem uší a lepil vlasy k hlavě jako za letu. On mezitím už došel na druhý konec ulice a pustil se přes most k pobořenému sídlišti. Dostihnul jsem ho mezi starými domy. Prázdné a temné okenní rámy připomínaly vypíchané oči.

  Stál ke mně natočený z boku. Vrhnul jsem se k němu, když tu on pozvedl paže, rozevřel ulitu z dlaní a nechal skřivánka vyletět. Pleskavý šum křídel se překvapivě v mnoha ozvěnách odrazil od oprýskaných stěn. Potlesk pro nás. Uši nám naplnilo ptačí cvrlikání.

  Ráno přicházelo ještě před světlem. Tvůrce rychlým, plavným pohybem vytáhl z kapsy kabátu nůž a s rozmyslem mi ho vrazil mezi žebra. Mé tělo objalo čepel. Byla chladná.

Nedokázal říci, kolik času uplynulo od té doby, co tu zůstal sám. Už nedokázal s jistotou říci nic. Dávno nevnímal cokoli, obklopující jeho mysl. Stále se ale necítil celistvý. Toužil ze sebe shodit i poslední tíhu, bránící mu v pohybu. Tolik se chtěl dostat nad to tiché, šedé a smutné místo.

  Nesmrtelný.

  Všechno kolem se uvolňovalo a mizelo. Touha po svobodě ho naplňovala a hnala výš a výš. Cítil, jak z něj stéká vnější realita. Prolínal se s nekonečnem. Byl šťastný.

Odpoutal se a vznesl.

  Matko!

 

Julie-Anna Levínská (1.místo – literární část soutěže Brněnské kolo, obor próza)

‹ Zpět
Menu