Pokusy o její život

Martin Crimp, 

premiéra 8. dubna 2015

 

 

 

Scénář: Martin Crimp

Překlad: David Drozd

Úprava: Tomáš Pavčík a Jan Krajčirovič

Režie a pedagogické vedení: Tomáš Pavčík

Hudba: Vojtěch Dlask

Videoprojekce, animace: Jan Krajčirovič, Marek Chaloupka a Aleš Lenomar

Výtvarná koncepce: Tomáš Pavčík

Kostýmy: společně studenti oktávy Divadelního oboru

Světla: Marek Chaloupka

Grafika: Petr Kunčík

Korepetice: Vladimír Brázda

Překlad textů do ruštiny: Yuliya Yefimchuk

 

Hráli: Dominika Bartošová, Lenka Fialová, Helena Friedlová, Iva Hanzlíková, Jana Kopřivová, Lucie Kuchynková, Viktor Pavlíček, Klára Pijáčková, Jiří Truhlář, Bára Březinová.

 

 

Pokusy popsat ji? Pokusy zničit ji? Nebo pokusy zničit sebe sama? Je Anne objekt násilí? Nebo jeho děsivý uplatňovatel?

Anne je hlavní postavou dramatu Attempts on her life (1997), kde Martin Crimp zachází nejdál v experimentu s formou. Jde o 17 mini-scénářů, v nichž jsou vyznačené pouze repliky (odrážkou změna mluvčího), není udán počet postav ani herců. Scénáře pojí postava Anne, kterou Crimp označuje jako „theatre device“ – nástroj. Anne je vlastně nepřítomná postava, všichni o ní mluví, Anne může být vším a všemi, v jedné scéně je i automobilem. Crimp se brání vysvětlení, o čem hra je. Na rozdíl od ostatních her nechává jejím inscenátorům naprostou volnost, neomezuje je ani scénickými poznámkami.

Martin Crimp (*1956, Dartford, Kent) započal svou kariéru dramatika na začátku 80. let v londýnském fringe (menší alternativní divadla studiového typu, mnoho z nich se nachází nad bary) divadle Orange Tree v Richmondu. V 90. letech se z fringe divadla dostává do centra dění – píše pro Royal Court a newyorské New Dramatists. V druhé polovině desetiletí jsou jeho hry či překlady pravidelně k vidění na nejzásadnějších londýnských scénách: Royal Court, Young Vic, Almedia či National Theatre, kde se drží i po přelomu tisíciletí.

I přesto, že má za sebou úspěšnou kariéru, zůstává pro publikum i kritiku velkou záhadou. Pro bulvárního divadelního kritika může být „nudným“ – nemá kolem sebe žádné skandály a jeho život se senzačně neprolíná s jeho tvorbou. I ta zůstává pro diváckou i kritickou veřejnost oříškem, protože, jak vysvětluje Aleks Sierz: „Klíč k záhadě je jednoduchý: jeho dílo je složité. Crimp nepíše populární společenské komedie, naturalistická dramata z okraje společnosti, ani lehce stravitelné hry o „mně a mých kamarádech“. Nedělá westendové hitovky, soap opery, ani předlohy k popovým muzikálům. Jeho hry jsou dřina. Obvykle experimentují s formou a mají znepokojivý obsah […]“ Kromě toho Crimp nepracuje s povrchní zábavou: záměrně pracuje s krutými situacemi – od mizení lidí ke zneužívání dětí. Jeho postavy jsou často zlí lidé, strefuje se do zmanipulovaných médií i do konzumní kultury, zpochybňuje tradiční genderové role, kritizuje válku s terorem.

Crimp: „Mé hry jsou velice kritické ke kultuře, která zkomercializovala téměř vše kolem nás. Tenhle proces se zrychlil v 80. letech. Všechno se začalo přepočítávat na peníze.“ (Sloupová, rozhovor SAD 1/94: 104) Z inscenací se stal produkt a publikum se stalo spotřebiteli, divadlo se tak z arény pro výměnu politických, sociálních a uměleckých názorů degradovalo na zábavní průmysl stojící na populistické dramaturgii např. muzikálového typu (Sierz, 2007: 9).

 

 

‹ Zpět
Menu