František Pospíšil
vyučuje obor: hudebnívyučuje předměty: hra na zobcovou flétnu, komorní hra, sborový zpěv, souborová hra.
email: vyplň kontrolní formulář
Narodil jsem se ještě včas, abych zažil první let člověka do vesmíru, teoreticky ve znamení Berana, avšak již za vlády Býka, navíc v konjunkci Venuše a Luny. Do divokého postavení mi alespoň přála právě procházející Euterpé, jež umožnila mé neklidné duši zakotvit v náručí hudby.
Po studiích na Konzervatoři v Brně a následně měsících strávených ve službách lidu a socialistické vlasti jsem získal místo hornisty ve zpěvoherním orchestru Státního divadla v Brně a současně jsem začal vyučovat hru na dechové nástroje na LŠU. V roce 1991 jsem na Starém Brně založil první soukromou uměleckou školu, která po celé dva roky osamoceně připravovala prostor pro následný boom uměleckých škol v tomto státě.
Zároveň jsem se pustil do projektu zcela nového – vybudování školy podle vlastních představ. V roce 1993 mi bylo konečně povoleno otevřít vytoužené Gymnázium P. Křížkovského s uměleckou profilací – jedinečnou školu, jež dodnes nemá v našem státě obdobu. V průběhu let jsem zároveň inicioval další projekty, které s sebou nesou skvělé hodnocení – Mezinárodní sborový festival k výročí narození Pavla Křížkovského, Mezinárodní festival dětských sborů u příležitosti 100. výročí narození prof. Františka Lýska, Mezinárodní projekt Barokní opera na počátku 3. tisíciletí a mnoho dalších menších akcí.
Se členy souboru Scholastici musici, který jsem založil současně se vznikem umělecké školy, se mi podařilo stanout na pódiích 11 zemí Evropy, Ameriky a Asie. V rámci přirozené výměny dětských interpretů se jeho obsazení několikrát proměnilo, až se nakonec soubor ustálil v podobě vokálně-instrumentálního tělesa, které v určitých obdobích své existence přináší téměř profesionální kvalitu.
Chvíle strávené se svými žáky mne vždy dokáží potěšit i odreagovat od byrokratických a organizačních úkolů, a tak si alespoň v pár hodinách týdně připomínám, proč jsem vlastně kdysi všeho ostatního nechal a začal se věnovat dětem, které chtějí…
Jak mně již bylo předurčeno, odmítám mečet a skákat s davem, raději hledám cesty k novým pastvinám. Nerad postávám na stejném místě, stejně tak nikdy nečekám, „až co ostatní“.
S vlastností hráče, který nerad prohrává, mě samozřejmě fascinují všechny věci, o kterých jiní tvrdí, že nejdou, neboť z vlastních zkušeností i rad svého otce vím, že všechno jde, když se chce.
A mé krédo? „Nejcennější dar od Boha je svoboda“.
František Pospíšil
