Mediální Galerie

Tom_end (1)Rozhovor s PhDr. Tomášem Jeřábkem

Jak to vidím já

Když na gymnáziu vyslovíte jméno PhDr. Tomáše Jeřábka, řeknou vám kolegové-učitelé, že jeho komentáře při návštěvě obrazových galerií ve Vídni či Paříži jsou „prostě zážitek“. Studenti si někdy při jeho hodinách zapomenou psát a jen poslouchají. Přednáší i na Filozofické fakultě a na Pedagogické fakultě MU. U nás učí dějepis a dějiny umění. Jsou učitelé, které si pamatujeme hluboko do stáří, protože inspirují. On k nim patří.

 

 

 

 

 S dětmi, které k nám přicházejí do tříd, přichází i budoucnost. Možná, že ji učitelé vidí dřív než ostatní. Jaká bude?

Vize budoucnosti je pro většinu Čechů někde mezi krajními póly „těšitelů a apokalyptiků“, zejména pokud je tato otázka položena tak, zda je udržitelný náš současný životní styl, kvalita života apod. Pokud od těchto obecnějších úvah přejdeme ke konkrétní charakteristice nejbližší budoucnosti nastupující generace v České republice, není jim patrně co závidět. Soutěžení či zdravou konkurenci si zatím příliš nevyzkoušeli v rámci školního vzdělávání, jsou početně slabými ročníky, kde dostat se na vysokou školu a také ji úspěšně absolvovat nebývá větším problémem. O to horší pak pro ně nastane situace po absolutoriu, velmi početná a vlivná střední generace se rozhodně do důchodu nechystá a své posty bude tvrdě hájit, domnívám se, že velká část talentovaných a pracovitých z mladší generace si nebude moci najít zaměstnání, které by odpovídalo jejich kvalifikaci, čeká je nejspíše osud „prekaristů“ (chtělo by se říci starým českým „výprosníků“), tj. zaměstnanců na neplnohodnotné úvazky, volontérů, případně práce mimo vystudovaný obor apod. Jejich situace bude tedy jedním slovem prekérní.

 

Prý na cestách objevujeme krom cizích památek  i sebe a kulturu své země. Stalo se vám to někdy?

Už volbou destinace ukazuji, za kterou částí své osobnosti právě cestuji – zda tedy raději do Florencie než do Bangkoku. Vzpomínám si na mnoho konkrétních cestovatelů, kteří jeli například do Paříže kvůli svému zájmu o život Edith Piaf, do Moskvy po stopách Michaila Bulgakova nebo Vladimíra Vysockého. Důležité je, aby nás nepostihl tzv. Stendhalův syndrom, Němci říkají krásně „Kulturstress“, ve městech umění se to snadno může přihodit, tedy pokud bychom chtěli pošetile vidět a pochopit za pár dní to, co zde vznikalo po staletí. Vzpomínám si na manžele, kteří za necelý týden zvládli navštívit všech 120 benátských kostelů, výsledkem byl však jen zmatek v jejich paměti. Máte pravdu, cestování  je pak zcela zjevnou odpověďí na otázku, co v Čechách a na Moravě máme a jinde nemají. Při svém každém návratu domů si o to silněji uvědomuji jedinečné zformování naší země jako kulturní krajiny. Má to i praktickou rovinu – v zahraničních archivech je dodnes obrovské množství bohemik a moravik, která na své objevitele stále čekají.

 

Jaká je kultura, kterou mají v duši naši žáci?

Netroufám si odpovědět. Mám jen naději – přibližně do dvaceti pěti let je člověk flexibilní, pokud se nechá v mládí ovlivnit čímkoliv dobrým, ponese si to po zbytek života.

 

Je česká kultura historicky něčím osobitá?  Zpožďováním?  Edukativností?  Politizací? Plebejstvím?

Otokar Březina myslím napsal, že česká originalita vychází z nepochopení originálů. Našli bychom mnoho příkladů, které by tento bonmot potvrzovaly nebo vyvracely. Pod tíhou „velkého umění“ na našem území, jehož původ nebyl jazykově český, obrozenci formulovali různé obranné strategie před nařčením, že česká kultura je méněcenná – byla zde snaha počeštit cizí autory, bylo hledáno „chtonické“ ve folkloru, byl shledáván společný slovanský základ, specifický důraz na lyričnost apod. Ke všem výše uvedeným charakteristikám, které se vyslovují nejčastěji (plebejství, didaktičnost) přidejme tradici poctivého řemesla – v uměleckém průmyslu nebo v kvalitních překladech z cizích jazyků. Bohužel to, co umíme nebo jsme uměli, nedokážeme sobě ani cizincům vůbec sdělit.  Jen namátkově – za nejlepší sbírkou českého skla musíme do německého Pasova, v Národním muzeu ani jinde nemáme expozici dějin českých zemí, naší státnosti, naší vědy, sice máme skvělé současné skladatele, kteří však nemají takřka žádnou šanci slyšet svá díla v koncertních síních nebo operních domech, jejich dílo je tak veřejnosti neznámé.

 

Obsahují národní kultury i vrstvy typických emocí? A pokud ano, jak je to s námi?

K pojmům jako národní charakter atd. jsem docela skeptický, středověcí studenti si to vymysleli jako žert a v 19. století to vzali vážně a zahrnuli do encyklopedií, ale přece jen – na první pohled je zřejmé, nejen jak je výtvarné dílo staré, ale také odkud pochází, tato geografická charakteristika mnohdy přerůstá slohové a časové hranice, tj. možná někdy bude existovat nejen dějepis umění, ale také „zeměpis umění“. Některé prvky chování („mravů“), dané nejspíše výchovou, jsou přes celkovou globalizaci dodnes v Evropě rozpoznatelné.   A pokud jde o češství – v zahraničních inscenacích Dvořákovy Rusalky bývá bohužel pravidlem, že je vynechávána ta pasáž 3. dějství, kdy se hajný s kuchtíkem bojí v lese, jdou k Ježibabě, bojí se o princovo zdraví atd. Tato zdánlivě nesourodá část 3. jednání je pro mě naopak nejvíce českou, pro cizince zřejmě těžko pochopitelnou, je tam vše – strach a jeho překonání, řešení velkých a důležitých věcí bez patosu, odlehčení nesnesitelné tíhy a pocitu odcizení humorem. A navíc – kuchtík i hajný to přece mysleli dobře, dopadlo to jako vždycky.

 

Bývalá mladá generace, která nyní stárne, omezila dramaticky investice do kultury. Myslíte, že nová mladá generace  se také něčím podobným „proslaví“?

Do kultury se zatím ze státního rozpočtu nepodařilo dostat ani to pověstné jedno procento, v tomto zůstávám skeptikem, naději vidím u osvícených mecenášů nebo u příspěvků z rozpočtů (některých) měst a obcí.

 

Myslíte, že je možné naučit děti, aby v dospělosti nezabloudili ve spleti levných  televizních příběhů, plytkých hudebních textů a zážitků pro vzrušení , které  tvoří  silnou vrstvu nízké kultury dneška?

Pociťujeme, že se rozevírají nejen finanční, ale také znalostní, kulturní a další nůžky.  Na úrovni zábavy je to dobře vidět, chybí střed mezi nízkou úrovní zábavy většiny a vysokým uměním nepočetných elit. Ad kulturní nůžky – vždy mne udivuje, jak mnozí velmi mladí lidé mají díky novým médiím, svému jazykovému vybavení, možnostem cestování, podpory ze strany rodičů a hlavně díky vlastnímu nadšení neuvěřitelně rozsáhlé znalosti, které jsme v jejich věku neměli a mít ani nemohli.

 

Pomáháte lidem objevovat zahraniční galerie a muzea. Kterého z evropských malířů máte nejraději a proč?

Češi obecně rádi cestují.  Poznávají umění velmi rádi – davy českých turistů hovoří za vše, je zcela běžné, že polovina všech zájezdových autobusů před zámkem ve Versailles přijela z České republiky, ve vídeňské Albertině i jinde mají stejnou zkušenost. Na druhou stranu – v České republice se dějiny umění na středních školách dodnes většinou neučí, i starší generace lituje, že naše vzdělání bylo postaveno – tradičně od dob rakousko-uherského školství – na technických předmětech, praktický význam výuky humanitních předmětů pro každodenní život byl a je dlouhodobě podceňován. Nejraději (nejen s turisty) hovořím o své specializaci – barokní architektuře: Borromini, Guarini, Santini. Pokud někoho z malířů, pak vždy osobnosti jako Giorgione nebo Caravaggio, po nich už nebylo možné malovat tak jako doposud. To, co je nepřenosné a nedá se naučit, je zažít ono vzrušení před výtvarným dílem. O všem ostatním se mluví snáz – jakou má poetiku, ikonografii, vnitřní členění, jaké jsou použité technologie, okolnosti vzniku apod.

 

Představte si, že lze cestovat časem. Do které historické epochy by se vám chtělo?

Lidsky bych chtěl porozumět konci „starých časů“ v roce 1913, profesionálně bych cestoval časem kamkoliv do raného novověku. Ale také jsem rád, že to nelze provést.

 

Umí si naše děti vůbec představit Brno před padesáti lety a dokáží si představit jeho minulou každodennost.

 Cílem výuky dějepisu je především naučit studenty rozumět naší vlastní situaci.   Zobrazení  a znalost každodennosti  jsou tak mnohdy důležitější než „bitevní dějepisectví“. K porozumění nedávné minulosti, mikrodějinám  pak mohou sloužit také vzpomínky pamětníků, studium rodinných a obecních kronik apod. Jsem moc rád, že se naši studenti rozhodli zúčastnit se zpovídání pamětníků v rámci Národní kroniky.

 

Co jsou podle vás typická image současné kultury a které ta generace, kterou učíte, vyhodí?

Současná popkultura nemá dlouhé trvání  a  efemerálnost je její bytostnou charakteristikou.  Mnohé její obrazy budou opuštěny a snad i zapomenuty. Jsem zvědavý, zda se za  třicet  let objeví  nějaká retrovlna, zda se vyskytnou kluby nadšených sběratelů běžného designu ze začátku 21. století.

 

Který z českých historiků je vám nejmilejší ?

Je to možná z mé strany omezené, ale nejraději čtu texty historiků a historiků umění, které jsem zažil přednášet – Josefa Války, Zdeňka Kudělky, Miloše Stehlíka, Jiřího Kroupy a Mojmíra Horyny.  Při četbě si vždy představuji jejich přednes, dikci, navíc  zde pociťuji jakési předporozumění, které je dáno právě kontextem témat, o nichž přednášeli a psali.

 

Existuje nějaký citát, který zhruba vystihuje podstatu toho, co děti učíte?

Umění je krása paralelní s přírodou.

Ač jsme jako lidé různí, náš umělecký cíl je totožný, i když neznámý.

Dějiny jsou hřbitov elit.

O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

 

Rozmlouval: MD

Menu