Nebuď králík

aneb Vezměte si ponaučení

Seděl jsem s kolegy ve třídě a projednával veledůležitou strategickou věc – dramaturgii novoroční koncertu a potažmo i plán na projektovou výuku v příštích dnech. Byli jsme zabráni v živém rozhovoru do tématu, když přišel jiný kolega s tím, že by zde chtěl učit, neboť současní oktaváni si to vyžadují…

Nuže, třídu jsme museli opustit a šli hledat jiné útočiště. Asi tušíte, že marně.

Vzpomínám, jak již jako dvacetiletý student zrušil jsem svou budoucí kandidaturu na presidenta a mí přátelé a spolužáci se divili:  „Františku, ty už nechceš být prezidentem?“  Ne, nechtěl, neboť jsem již tenkrát pochopil, že žádná demokracie, a to ani s nejlepším presidentem, nemůže tento stát dát dohromady.

Jedině král.

Jedině monarchie.

Absolutní.

Po létech vzpomínám na svá předsevzetí. Dnes vím, že mé ambice nebyly nejvyšší, maximální. Snad také proto jsem na to doplatil!

Ale pokud si člověk nedává cíle nejvyšší, nemůže se pak divit, že zůstane průměrným. A co pak bude, pokud i ty své malé cíle splní si jen částečně? 

Podprůměrný slaboch.

Neboť jak jinak bych mohl definovat stav,  kdy se z Krále stane králík, který vezme do zaječích, hned, jakmile se objeví CÍSAŘ… ?